Březen 2011

Bubliňák: Nečekané překvapení

29. března 2011 v 9:35 | majk |  recenze
...jsem neměl na co koukat, tak jsem zkusil něco z výprodeje. A ejhle, našel jsem srandovní road movie (zajímavé, pro tohle slovo nemůžu najít v češtině dobré synonymum, hm, tak to už znám asi tři), oddychovka jako noha.
Narodí se nám chlapeček. Má smůlu, nevyvinutou imunitu. A puritánskou matku. Celý svůj život nejspíš stráví ve svém pokoji, oddělen od světa milimetrem igelitu. Jenže při takové smůle musí mít člověk i kliku. Je blonďatá a přistěhovala se do sousedství. Navíc to není kráva, jako většina jejích vrstevníků. Nevinná roztomilost chlapce a ...kozy dají vzniknout přátelství, které přeroste v tajnou lásku. Ta ovšem roštěnkám zpravidla moc nestačí a tak si najdou jiného, se kterým se hodlají vdát a to nejlépe o několik set kilometrů úplně jinde. A tak začíná cesta.
Jsem zkušený člověk, ve filmech dost kovaný a jen tak něco mě nepřekvapí. Tento film to však dokázal. Šílené skoky dějové i skutečné, skryté identity, umírající i ožívající a gang motorkářů ve zmrzlinářském voze....to je jen závdavek dobré magorie.
Dalším překvapením bylo herecké obsazení. Z velkých ranařů lze kromě hlavního hrdiny (a perského prince) jmenovat jen Dannyho Treja. Potěšila mě však plejáda mých oblíbených přicmrndávačů. Matka byla myslím oponentkou Jima Carreyho ve Lháři, ind rozhodně prodával televize v Rande měsíce a kolohnáta z Velké ryby jistě drezuroval Mémini (to bych se skoro vsadil). A roštěnka? Ta byla velmi "šukadelická" a když jsem ji viděl naposled, pomáhala někomu hledat "mužo"...
Děj valil dopředu, jak se na silniční film sluší a když bylo potřeba přeskočit kapitolu, tak se fakt skákalo, kostrbaté vysvětlování reality bylo nahrazeno velkým štěstím (něco jako v 96 hodinách). A pak už byl jen happyend, aneb jak se česky říká: žili šťastně až do smrti.
Pokud si chcete odfrknout od všeho toho umění, co na nás současná kinematografie chrlí (ehm), pak je Bubliňák jasná volba.

Zasr... zpíč... letní zkurv... čas

28. března 2011 v 9:43 | majk |  játra
Ne, vážně, koho to nesere? Dvakrát ročně si posouvat životní rytmy o hodinu tam a zase zpátky jak kokot. A proč vlastně? Kvůli nějaké omšelé tradici, datované někdy do roku 1945 nebo ještě hlouběji, zažrané do našich kostí tak hluboko, že ji přes jeji zjevnou nepotřebnost bereme za samozřejmou. A to jsem řekl ještě dost něžně. Hlavním důvodem pro udržování letního času byla vždy jakási imaginární úspora energie. Jak směšné! V dnešní době, kdy svítíme tak, že nás musí být i ve dne vidět až z Alfa centauri, jsou tyto brutální časové změny dobré jen k týrání obyvatelstva. V dnešní době programového plýtvání elektřinou, kdy cenová politika dodavatelů je nastavena tak, aby se vyplatilo energií spíše plýtvat než jí šetřit, bychom měli dát konečně tomuto středověkému zvyku vale. Přesně jak to nedávno natvrdo udělal ruský prezident, když letní čas prostě a jednoduše zakázal. Budiž dlouho zdráv a ať se mu vše daří!!!
Nedávno jsem četl v novinách o jakémsi Dni země. Mělo se to slavit tak, že se zhasne dekorativní osvětlení ve velkých městech, nebo co. Psali tam, že zhasnout na 1 hodinu a potom ta světla zase všechna nahodit, by vyšlo dráž, než je nechat svítit... To je skoro ohne worte, ne? Mám v obchodě tolik žárovek a zářivek, že musím nosit tmavé brýle nebo kšiltovku, aby mě večer nebolely oči a hlava... A to je prosím dáno smluvně s pronajímatelem! (Nejspíš to bude akcionář ČEZu.) A takových příkladů je.
Takže přátelé, pokud chcete za každou šetřit energie, tak přestaňte deprimovat lidi jakousi hodinovou posunovací náhražkou, protože to nepomáhá a začněte myslet. Hm, dobrej vtip!!!
Dneska to prostě všechno stojí na pohodlí a především na děngách. Navíc nechápu, proč stát na oko "šetří", když polovina peněz z plýtvání jde do jeho kapsy a druhá polovina do kapes jeho známých a zaměstnanců. Je to prostě na hlavu a žádnej čerstvej vzduch na tom nic nězmění. Jen já budu dvakrát ročně nevyspalej a nasranej. Tak to mě poser na mý holý záda!!!!!

Shoot, aneb když vás bolí ruce

25. března 2011 v 13:16 | majk |  recenze
Playstation move je jistě pěkná vychytávka a pokud máte velký obývák, 150 televizi a štítíte se čerstvého vzduchu, můžete si s ním doma pěkně zasportovat. Her je zatím sice málo, ale nějaké jsou. Shoot je jedna z nich, vydaná honem honem spolu s novým HW.
Jste hlavní hrdina právě natáčeného filmu a střílíte ve studiu po loutkách a figurínách. 5 filmů, v každém čtyři levely + nějaké ty nadstandardy.
Grafika je opravdu jednoduchoučká (u Sony dost šok), hudba monotónní, komentáře nekonečně stejné a levely tak krátké, že to máte za 2 hoďky hotové. Kromě běžného střílení - ocenil jsem, že nemusím nabíjet - se vám nabízí tři bonusy: zpomalení času (showtime), šoková vlna (střelíte-li do země, zabije všechny viditelné nepřátele) a kulomet. Zatímco druhý a třetí bonus se spouští prostě tím, že střelíte určitým směrem mimo obrazovku, ke spuštění showtime se musíte otočit na místě o 360°. V případě, že sedíte, musíte otočit ovladač dokola kolem hlavy. Hm. Tato tělocvičná vložka jen dokauzje, jak rychlou jehlou byla hra spíchnuta a jak se nám tvůrci Move snaží za každou cenu vnutit interaktivní herní přístup. Já chápu, že plno lidí to baví a bude z toho hin (jak se česky říká)....chlapci točící se po pár Fernetech před obrazovkou a padající do davu jásajících fanynek.... Můj přístup k hraní je poněkud klidnější a točit s ovladačem nad hlavou jako vemeno mi moc nevyhovuje. Navíc s pistolí je to dost nelogické. Mám rád klídek v leže se svým Sixaxisem a když už musim zvednout ruku, tak pro lahváče. Taky mi WII plesniví ve sklepě:-/
Nicméně. Pokud jste (jako já) dva dny před tím mastili od rána do večera nějakou pařbu a teď máte ruce oteklé jak lívance, bude pro vás Shoot příjemným odpočinkem. Tedy až bude stát 299. Za 999 je to hračka pro horních 10 tisíc.
Jo a pořiďte si pistolový nástavec, nebo si vykloubíte zápěstí...

Rande měsíce vs. Pravá blondýnka

22. března 2011 v 10:10 | majk |  recenze
Tak Majk si včera konečně pořídil originál Pravé blondýnky a hned ho také samozřejmě sjel. Na ten film můžu koukat pořád dokola. (Stejně jako na Lhář, lhář, Vybíjená, Jeho fotr je lotr, Scary movie 3 nebo třeba Goldmember.)
Děj není třeba připomínat, všichni dobře známe. Bloncka v růžových šatech se dostane do prostředí, kde chcou všichni vypadat jako muži. A také tak vypadají. Svou originalitou, energií a především vkusem okamžitě budí závist a pohrdání u přítomných mužatek. Bla bla bla, nakonec to všem zaslouženě nandá. Svěží komedie plná dobrých vtipů a přenádherné Reese Witherspoonové. Žádná vata, romantický závěr. Tady by se dalo klidně skončit. Ale budu-li za každou cenu hledat pointu romantických komedií, tak v tomto případě to bude asi toto:
Jít za svým cílem a nenechat se odradit blbcema a pokud uvidím dobře vypadající blondýnu, nemusí to být hned dylina. Předsudky jsou v nás od počátku a nejspíš je máme zakódované v DNA, nebo co. I když se nám postupem věků dost změnily... Byl-li jste před pěti sty lety žena, co umí léčit lidi bylinami nebo třeba napravit zvířeti zlomeninu, byl jste čarodějnice a upálili vás na hranici. Jestli jste před třemi sty lety prováděl sex s někým stejného pohlaví, tak jste byl zvhrlý a lámali vás v kole, dokud jste nezemřel (upálení na hranici je proti tomu lázeňská brnkačka). A stal-li se před sto lety nějaký zločin, tak to prostě udělal černoch, ať jsou důkazy jakékoli. Temný středověk necháme za sebou (i když o té kriminalitě a barvě kůže jsme tu nedávno "Naschvál" mluvili) a podívejme se do současnosti. Jste blondýna, nedejbože hezká? Tak jste prostě tupá a žádný čerstvý vzduch na tom nic nezmění. Nevadí, že já jsem jen plešatý stokilový prase s vysvědčením z osmičky, co má lednici na dosah televize, vy jste prostě tupá blondýna. Jste zaměstnanec hypermarketu? Tak jste prostě nevzdělaný ubožák, co uvízl na nejhorším místě na světě. Jistě, nejspíš máte maturitu, práce vás baví a děláte ji dobře, ale to neva, protože jste určitě nevzdělanec a ztroskotanec. Nevadí, že já jsem vyučený pingl, celodenně v lihu, po uši v dluzích, co k vám chodí pravidelně nakupovat, protože díky vaší práci je váš obchod širokodaleko nejlepší, vy jste zaměstnanec hypermarketu, guma...
No a v tomto duchu se bohužel nese film Rande měsíce.
Standardní pracovní ojebávač Zack, co hledí jen na to, jak se ulít a poškozováním zaměstnavatele kupuje si přízeň zákazníka, vyzývá k souboji o roštěnku nejlepšího zaměstnance hypermarketu Vince. Protože film napsal nejspíš nějaký pingl, tak Vinc je vypatlaný pako, kterého (z autorovi nepochopitelných důvodů) baví práce na pokladně a dělá ji sqěle. Zack je samozřejmě hrdina. Bla bla bla, Vinc prohraje.
Dobrá komedie z prostředí, které všichni dobře známe z vlastní zkušenosti. Přitažlivá nejen ostrými vtipy, ale i tím, jak nahlíží do zákulisí. A scéna s ušima je k popukání. No a ta pointa nebo co? Nic není tak jednoduché, jak to naponejprv vypadá a pokud se někdo v uniformě hypermarketu snaží vám pomoci, nemusí to být hned mentál.
Ty vole, to je tak hluboký, že se asi stane mentál ze mě. Přestávám plácat játra a jdu makat. Támhleta bloncka z hypermarketu vypadá dost tupě, jdu jí prodat něco, co něchtěla....;-)

Schindlerův seznam vs. Goyovy přízraky

21. března 2011 v 10:49 | majk |  recenze
Pronásledování židů napříč staletími. Příběh člověka na pozadí dějiných událostí. Praktická učebnice dějepisu. Všemi těmito větami se dají popsat dva výtečné filmy z per velkých režisérů.
Nenávist k židům se nese staletími stejně vytrvale jako jejich obchodní úspěchy. Ty jsou také podle mého názoru jediným normálním vysvětlením tohoto útlaku. (Velmi něžné slovo, když si uvědomíme, co jsme s nimi celé věky prováděli.) A mám-li vyslovit svůj postoj k této otázce, tak vězte, že v Kupci benátském bych sám vzal do ruky nůž a vyřízl tomu zkurvenýmu parchantovi kus břicha hned vedle pupku...
Miloš Forman v Goyovi sice nestaví židy do centra dění, ale na jejich příkladu demonstruje způsoby a postupy španělské inkvizice. Někde jsem slyšel, že chtěl toto téma natočit již dávno, protože by odráželo absolutismus a despotismus komunistů v Československu. Nevím. Podle mě chtěl přímo ukázat na jiného, horšího tyrana - osvícenou, pokryteckou, nezničitelnou, alibistickou, prohnilou a věčnou katolickou církev.
Přízraky sledují příběh dvou lidí v pohnuté době španělska počátku 19. století. Situace ve společnosti se uvolňuje a obvyklý všudypřítomný (a oprávněný) strach z církve polevuje. Na scénu přichází bratr Lorenzo, aby oprášil a pozvedl metody a vliv svaté inkvizice. V nelítostném sítu uvízne i Ines, počestná dcera místního obchodníka. Od této chvíle sledujeme osudy této dvojice. Příběh králíka a kobry. Příběh mučení a zneužívání, pádů i vzestupů, svobody i zatracení. A Goya? Goya rámuje tento film nejen časově, ale i svými díly. Jako kronikář probírá se současným děním a vtěluje ho do svých nezapomenutelných maleb. Je to paráda! Vše je uvěřitelné a reálné. A nic není přehnané. Tím myslím především násilí. Forman říká vše, ale ukazuje málo. A vsadím se, že jakmile to dokoukáte, zvednete prdel a půjdete plivnout na první kostel, který vám zkříží cestu. Byl totiž nadevší pochybnost postaven právě za peníze ubohého tatíka...
Pan Spielberg měl trochu lepší pozici. Mapování holocaustu je v mírně pokročilejším stádiu. Navíc to nebylo tak dávno, takže měl k dispozici i několik živých pamětníků, kteří se popisované etapy osobně zúčastnili!
Tentokrát je židovský příběh stěžejním tématem celého filmu a osud Schindlerových židů máme možnost dopodrobna sledovat od prvních po poslední okamžiky války. Od shromažďování, přes ghetta, transporty, tábory pracovní i likvidační. Způsob je sice poněkud krvavější než u Formana, ale přesto neukazuje ani zdaleka vše, čeho se nacisté dopouštěli. Některé náznaky jsou dokonce tak malé, že je přehlédne i odborník na tuto tématiku. Režisér se spíše než na zvěrstva samotná zaměřil na demonstraci postoje samotných němců. Osoba Amana Goetha ve sqělém podání pana Fiennese zde slouží jako exemplární příklad názorů, postupů, zvyků, ale i povinností nacistického velitele v operaci "Konečné řešení".
A Schindler? Schindler jako člen nacistické strany (to bylo stejné jako s KSČ, kdo chtěl mít pokoj, tak tam vstoupil, kdo ne, mohl být v lágru dříve, než tam dorazil první žid...) využívá ke svému obohacení jak začínající války, tak svízelné situace židů. Svůj nesporný podnikatelský i společenský talent obratně využívá k budování smaltovaného impéria. Zkušenosti a očitá svědectví, nabitá během války, mění však jeho postoj k židům jako takovým. Z úspěšného podnikatele stává se bojovník za jejich životy. Získává si tak uznání nejen třetí hlavní postavy filmu - židovského účetního Sterna (výtečný pan Kinsley), ale zdá se, že i celé planety.
Šmitec.
K filmu lze dodat ještě toto. Velkolepá výprava, kostýmy a vše, na co jsme u Spielberga zvyklí, umocňuje pocit reality skoro stejně jako fakt, že je film černobílý. V některých částech se však nechává autor unést a z původně téměř dokumentárního formátu dělá sentimentální a nekonečnou poctu padlým. Ne, že by to snad nebylo potřebné nebo vhodné, ale ve 190 minutovém filmu mi přijdou desetiminutové pasáže se záběry na zástupy trochu nadstandard. A ty červené šatičky jsou vyloženě nechutné.
Co říci závěrem? Dějepis mi nikdy nevoněl a na škole jsem s ním měl dost potíže. Z druhé strany uznávám, že jsou etapy našich dějin, které zaslouží mou pozornost a také ji dostávají. A pokud nesnášíte čtení alespoň tak jako já, udělejte si čas na tyto dva snímky, protože stojí za to nejen po stránce vizuální...
(k tématice doporučuji ještě snímky Osud člověka, Šedá zóna a zajisté Kladivo na čarodějnice)

Ďábel, aneb jak je dobré mít u sebe tužku

21. března 2011 v 9:28 | majk |  recenze
Už se vám také stalo, že koukáte na detektivku a hned na začátku vás něco trkne a najednou znáte pachatele? Občas mě to osvítí a v případě výtahového hororu Ďábel tomu tak bohužel bylo také. Překvapení je v háji.
Na počátku je přednesena teorie, že ďábel občas shromáždí hříšníky na nějakém místě a tam jim to dá sežrat. Teda než chípnou. V našem případě to je kabina výtahu. Nezvratně osudovou náhodou nastoupí do výtahu naprosto nesourodá partička lidí. Během jízdy se výtah zastaví a .... začne to. Pasažeři jeden po druhém umírají aniž by bylo jasné, kdo nebo co je zabíjí. Rozhodně je jasné JAK;-) Také se vždy před smrtí dozvíme, proč a za co je ten či jiný "ve výtahu".
Druhá linka příběhu sleduje policistu, který pátrá po osudu sebevraha, který skočil z okna stejné budovy. Je tedy přímo na místě, když dojde ve výtahu k prvnímu konfliktu. Zdánlivý blábol člena ochranky o přítomnosti ďábla nabývá během vyšetřování podezřelých však skutečných forem.
Narozdíl od telefonní budky, která si hrála na psychothriller na několika centimetrech čtverečních, je výtah....totiž Ďábel zpestřen dialogy a vyšetřováním policistů i mimo místo činu. Tzn. že při stejné stopáži nekoukáte tolikrát na hodinky. Ve výtahu se navíc nic moc neřeší - vražda, vykulenci, policie, vražda a tak pořád dokola. Žádné prodlevy ani vata. Herecké výkony odpovídají obsazení. A scéna s elektrickým proudem je trochu trapná. Jinak lze doporučit za 199.
Ještě k té tužce...ve výtahu fungují mikrofony a kamera, bohužel jen směrem dovnitř. Ale snad by se dalo něco napsat na papír a strčit před kameru. Teda v případě, že bude mít někdo tužku....ze šesti lidí přeci musí mít někdo tužku...aha, o ou....
Jeden dotaz na závěr: Je možné uniknout ďáblu?
...

RED: Vyřazení a nebezpeční

11. března 2011 v 9:53 | majk |  recenze
Kdykoli se někde objeví Bruce Willis, je to záruka dobré podívané. Existuje asi jen jeden případ, kdy tomu tak nebylo, a to je Atentát na střední. Ale jak se říká, vyjímka potvrzuje pravidlo. Also...
Willis, špičkový agent na penzi, přistihne jednoho dne ve svém domě pár chlápků, co "nepřišli na návštěvu"... Jako superagent bez problémů unikne a začne pátrat, kdo že mu to jde po krku. Cestou nabírá staré i nové kámoše, aby nakonec dorazil do cíle opět téměř sám, však jako vítěz.
Až potud vše ok. Rychlý, vtipný thriller bez zbytečných prázdných pasáží a s poněkud překvapivým koncem. Vždycky se mi líbilo, když se mohl bedgáj změnit v gudgáje prostřednictvím poznání. Ale i kdyby jen náhodou mohl film někde zakolísat, jsou tu Willisovi (též penzionovaní) kámoši Freeman a Malkovich, kteří svým úžasným výkonem podpírají celou konstrukci příběhu jako bájní Atlasové. Jak toho Malkoviche nemusim (líbil se mi asi jen ve Stopařově průvodci), tak tady se vycajchnoval ve vysokých obrátkách....paranoidní agresivní šílenec a k tomu kladná postava...to nevymyslíš.
A když už si myslíte, že bude brzy konec, vstupuje do hry krásná postarší najemná vražedkyně.
Snímek RED je přesně ten typ filmu, který si rádi pustíte večer po perném dni. Napínavá detektivka, hvězdné obsazení, pár mrtvol, ale nic nechutného. Kéž by takových filmů vznikalo víc. No jo, devadesátá léta jsou holt už pryč, scheisse:-(
Jednoznačně doporučuji. Myslím, že si pořídím origoš.

Killzone 3 - první setkání

11. března 2011 v 9:49 | majk |  recenze
Vzhledem k ne zcela pozitivním ohlasům Killzone 2 jsem její pokračování očekával s obavami. Většina z nich se potvrdila. Hra však jednoznačně patří mezi další klenoty stáje Sony a je to vskutku velkolepá podívaná. Rozeberme si ji po částech.
1. Příběh
Tak ten vám nepovím. Jako všechny hry Sony, nemá ani tato lokalizaci. A Majk prostě vypíná, když se na něj mluví jinak než česky. Někdo by mohl namítat, že angličtina se stává součástí bežného "vybavení" a podobné kecy. Asi jak pro koho. Anglicky se domluvím bez větších potíží, ale tvrdím, že jsme pořád ještě v česku a hra stojí 2 klacky (to jen na adresu výrobce, který pořád tvrdí, jak je náš trh malý a prodeje špatné...). Hra přesně navazuje na konec dvojky. Stojíte nad mrtvolou bosse a mluvíte. Pak běžíte a střílíte, pak zase chvíli mluvíte, pak se schováváte a střílíte, pak vás v tom nechaj, tak střílíte, pak se vrátí, tak chvíli lítáte a střílíte, pak jste inkognito, pak zase střílíte....a tak to jde až do konce.
Téměř celou dobu hraní vás někdo doprovází. V některých místech je to docela otravné, protože se vám hra snaží vnutit jistou strategii a postup tím, že pošle vašeho parťáka na naprosto nemožné místo, kde ho samozřejmě postřelí. On pak na vás během celé bitvy volá, jak ho to bolí a ať mu to jdete pofoukat. Když to uděláte, tak vás samozřejmě střelí také. Na druhé straně se mi tento fakt líbí, protože jsem si snad konečně našel parťáka, který to se mnou bude pařit online a her, ve kterých jdete jen ve dvou, je zatím docela málo.
2. Prostředí a bouchačky.
Již od prvních okamžiků hry na základně nepřítele je jasné, že bude na co koukat. Můžete pomalu procházet těch pár místností a jen tiše zírat. Vše je hladké a plynulé, dalo by se říct přirozené. A to je jen začátek. Kromě tradičních "střílecích" lokací v továrnách a skladech je zde pár nových nápadů. Nejprve přijde na řadu tajná akce ve zdejším pralese. Inspirace Avatarem je sice dost zjevná, ale jen proto, že byl Avatar první. Takhle nějak totiž, myslím, bude asi vypadat mimozemský les. Svítící, živé či vybuchující rostliny, červená místo zelené atd.
Dalším pěkným nápadem, kterými se hra jen hemží, byl krátký úsek na staré lodi, která byla nakloněná, takže při otáčení se vám krásně vlnil horizont. Většina prostředí je navíc dokonale zničitelná, takže lze nepřátele zabíjet kulkou do hlavy, nebo betonem na hlavu.
Co se týká zbraní, tak se tu setkáváme se základními typy z předchozích her a několika málo novými. Fungují bezvadně, perfektní zvuk a ovládání, které je samozřejmě spojené s kalibrem;-) Bomba! Jediné, co lze vytknout je (ne)možnost jejich výběru. Na začátku levelu prostě dostanete určitou zbraň a i když lze po cestě najít alternativy, nejsou to vždy vyše oblíbené. Chápu, že nejde u sebe mít neustále tři nejlepší bouchačky, obvzlášť, když munice leží téměř na každém kroku - to by bylo asi trochu jednoduché, z druhé strany, když už si tu svou jednu oblíbenou najdete, bylo by hezké, moci si ji podržet. Je trochu divné, když dokončíte level s jednou bouchačkou, v mezivideu jen sednete do auta a ujedete 300 metrů a když vystoupíte, tak máte u sebe dvě úplně jiné. Ale to je skutečně jen detail, protože Majk si nemohl nechat odstřelovačku.
3. Hratelnost a obtížnost.
Hardcorový přístup z předchozího dílu sice trochu polevil, ale rozhodně zůstal zachován. Musíte jít dopředu a střílet nebo chcípnout. Krytí za překážkami je sice možné, ale stále vám něco kouká, takže vás mohou zabít tak jako tak. Ustoupit sice lze, ale nepřátelé za vámi nepůjdou, takže si sice odfrknete, ale jste tam, kde jste byli. Tento způsob boje, zdá se být poněkud nešťastným a rozhodně nebude vyhovovat každému. Pestrost misí vám však dá zapomenout na drhnoucí úseky. Zejména na začátku hry jdete z úkolu do úkolu. Střelba, odstřelba, tank, robot, ding, dong, ratata.
Během některých úkolů, kdy na vás někdo ječí rychlé pokyny v angličtině, opět pocítíte absenci lokalizace. Tento nedostatek není však zásadní a dá se přes něj snadno přenést. Stejně jako přes pár "křižovatek", kdy díky nesrozumitelnému pokynu nevíte, kam pokračovat.
Obtížnost hry je, jak je u Sony zvykem, vyšší, než je potřeba. Nejsem žádný začátečník a šel jsem trochu rychle, ale rozhodně bych čekal, že při čtyřech úrovních obtížnosti nebu mít na easy sebemenší problém....zhebnul jsem každých 15 minut. To může být trochu problém při prodeji. Podle prodejů dvojky je jasné, že těch, co se protloukají hrou od počátků ubývá a na prvouživatele (či dokonce kaštana) mi přijde hra opravdu trochu těžká.
Podle toho, jak to čtu, to vypadá, že jsem hru docela pochválil. Trochu šok. Ale vážně, počkejte si rok a za platinových 899 to je každopádně a rozhodně výborná investice! Jdu pařit.

Překvapující rozhodnutí

8. března 2011 v 15:00 | majk |  komentáře
Představte si, že jdete po ulici a nějaký člověk vás bude chtít okrást. Budete se strkat, vrazíte do něj a on spadne pod auto. Na místě mrtvý. Řeklo by se: sebeobrana, zabití. Omyl vážení! Podle rozhodnutí nejvyššího soudu jste toho zloděje zavraždili. To je něco jakože jste si to promysleli, schválně jste mu lup nastrkovali a když se ten ubožáček chytil, s využitím smrtících chvatů (které bezpochyby musíte ovládat) jste na něj zaútočili. A důvod rozhodnutí? Hustá formulace:
Podmínkou pro to, aby bylo usmrcení člověka považováno za zabití a nikoli za vraždu je "silné rozrušení". K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití, musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Takovým podnětem pak zásadně není krádež majetku.
To je hustý!!!!!!! Páni soudci nejvyšší nám tím sdělují hned několik věcí.
1. Krádež je v této republice asi již tak běžná věc, že se tím nemáme vzrušovat.
2. V naší zemi již nežijí slušní lidé. Nezlobte se na mě, ale mě vzruší krádež i cizího majetku. Natož mého.
3. Zloději jsou nedotknutelní. Někdo se vám vloupá do bytu a vy ho nachytáte. On zazmatkuje a začne do vás bušit. Co máte udělat vy? No nejspíš se omluvit, postavit na kafe a pomoci mu s věcmi do výtahu. Pak, když už je v bezpečné vzdálenosti od vás, zavolat policii.
Mimochodem nedávno mi ukradli značky z auta. Šel jsem to tedy nahlásit na policii. Seržant, který se tam zrovna očividně dost nudil, mi sdělil, že teď nemá čas a nabídl mi termín za 4 dny. To je ohne worte.
Politici v této zemi jsou k smíchu (i pláči) již dávno. Soudci jsou rozdělení na ty poctivé, co nemají díky všem těm hajzlům Sokolským kam dřív skočit a ty nepoctivé, které ti Sokolští hajzli živí. Ale stále, možná z neznalosti, jsem měl důvěru v nejvyšší soud. No a je to pryč. Komu se tedy v Česku dá ještě věřit?
Ještěže máme manželky! Uf, to bylo o fous:-)

Planeta teror: beďarová nostalgie

8. března 2011 v 10:05 | majk |  recenze
Auto zabiják je z nějakého, mně nejasného důvodu, uváděno jako první díl fiktivního dvojfilmu. Někdo říká, že je to proto, že se jeho tvůrce s někým dohodl, že vzdají hold starým "béčkovým" krvákům, které všichni milujeme. Planeta teror nemá podle mě s prvním filmem moc společného.
Po úvodním představení hlavních postav následuje klasická zombijská akce protkaná humorem tak černým, že cigošská prdel ve srovnání s ním svítí jako sedmikráska.
Co se mi však líbí je, že vše ve filmu je dohnáno do extrému a to včetně autorovy fantazie. Myslím, že si Rodriguez s Tarantinem prostě sedli, zahulili dobrej haš a vymýšleli:
"Hele, Q, myslim, že není nic nechutnějšího, než obrovskej pulsující beďar na prasknutí."
"Si děláš prdel? Takový sračky vidíš každej den na xichtě svejch parchantů. Ty cákance jsou vidět až vodsaď, to mě poser!"
"Jasně, vole, jenže ti je nikdo přímo před vočima nemačká. A to my, kurva, uděláme. A nejenže si ho ten frajer votevře, ale mázne to tý děvce přímo na frňák."
....
"Hele a ta roštěnka, co ti tam běhá, je možná kus, ale trochu při zdi, ne?"
"Až potom, co jí amputujou nohu nebo už před tím?"
"Cože?! Jednonohá striptérka?! To mi ho vyndej! To tam jako bude poskakovat a svlíkat se?"
"Na to vem jed, kámo. Ale stejně tomu něco chybí, ha?"
"Jasně, chybí tomu bouchačka, vole. Bouchačka místo protézy. Roztažený nohy, ze kterých lítaj granáty."
"Amen, bratře. Ty vole, to je fakt slušnej model....."
Tak mine noc a nad ránem je hotovo. Na "chybějící cívce" se ještě dohodl Bruce Willis, nejšpinavější kuchař na světě a srovnání lékařské poezie s praxí.
Celkový odporný dojem je navíc umocněn "kvalitou" materiálu. Film se seká, poskakuje, mění barvy a vy si připadáte jako za mlada, když jste podobné věci sjížděli na stokrát ojetých vypůjčených videokazetách v zakouřeném pokoji u nejbohatšího kámoše, který měl jako jediný ze třídy videopřehrávač. Už chybí jen Ondřej Hejma.

Příčiny vs. následky

3. března 2011 v 20:15 | majk |  játra
Už vás někdy někdo zastavil na ulici, abyste na něco přispěli? Bezpochyby. Dneska mě někdo dvakrát nutil dát na postižené děti. To neudělám nikdy. Nikdy! Většinou takovým lidem říkám, že až budou vybírat na prevenci, antikoncepci nebo podporu interupce, budu stát první v řadě s velkou bankovkou v ruce. Jenže na tyhle věci se jaxi nevybírá. Proč, to nevim. Řeknete si, že ty ubohé děti za to přeci nemohou. To je fakt. Na druhé straně jsem přesvědčen, že v 90% případů za to mohou rodiče. Ale to jen tak na okraj.
Taky mě dojímá, kdy vidím v televizi reklamu, kde mi zazobané celebrity tlačí do hlavy něco o posílání peněz pro děti na úplně jiném kontinentu. Schválně jsem se jednou připojil na stránky v reklamě uvedé, abych si o věci zjistil více. Nevím jak vy, ale já neposílám peníze na cizí účty bez toho, že bych se dozvěděl, kam putují potom. Také jsem se tam chtěl zeptat na mou oblíbenou prevenci a antikoncepci. Dost jsem pohořel. Stránka byla spíše reklamou na nadaci, plná fotek lidí, kteří mohou bez mrknutí oka každý měsíc věnovat to, co já vydělám za rok. Chyběl však jakýkoli kontakt a játra se tam plácaly víc než v tomto článku. What a shock! Řeknete si, že ty ubohé děti za to přeci nemohou. Jasně ,že ne! Ale taky mi řekněte, kdo si pořídí (další) dítě, když je totálně na mizině, nemá kde bydlet a v zemi zuří již 10 let válka a hladomor.
A takhle je to pořád a ve všem. Řešíme násedky místo příčin. Asi proto, že jsou více vidět. Možná by se dalo říct i slovo doočíbijící. Nebo taky proto, že za příčiny vždycky někdo může, někdo nahoře. Následky jsou bezprizorní.
Další příklad. Povodně 2010. No, ty povodně, na které budeme všichni povinně přispívat. Pořád nic? Na některých místech republiky to byly tak čtvrté v řadě hned po sobě. A jak jsme se poučili? Jaká se podnikla opatření, aby nedošlo k takovým následkům? Očividně žádná. I když téměř ve všech postižených obcích vypracovali nějaký ten plán, na který bohužel nikdo nepřispěl, protože se musely kupovat třeba nefunkční obrněné transportéry nebo nepotřebné stíhačky. Taky nezapomínejme, že musíme živit naprosto neužitečný senát s 15% podporou obyvatelstva. No a když se nám konečně díky další povodni náklady vyšplhaly asi na desetinásobek, zaplatíme to my všichni. Ještě bych chtěl říct, že je komické, jak si spousta lidí myslí, že dlouhá desetiletí zanedbávaná údržba vodních koryt a toků se vyřeší nějakými zábranami.
A ještě jeden pěkný příklad řešení následků:
Lid konečně začíná chápat, že volit oranžovou nebo modrou vyjde takříkajíc nastejno a některé horké hlavy se rozhodly zkusit nápravu šokem a volí rudou. Komunistické straně rostou preference i navzdory její naprosté politické izolaci. Navíc je tento trend dlouhodobý a poměrně ustálený. A ejhle co tu máme: další návrh na zákaz komunistické strany nebo přinejmenším jejího jména. Začínáte volit někoho jiného? Tak my vám ho zakážeme, a just a kiš kiš. Cože? Abychom začali jednat poctivě? začali myslet spíše na lid než na sebe? Že se potom k nám vrátíte? Ste upadli? ....
Až se v této zemi (a všude jinde) začnou řešit příčiny, budeme národ silný a bohatý. Do té doby nás potěš.

Darksiders: Sympatická válka

1. března 2011 v 10:58 | majk |  recenze
Na počátku byla jakási dohoda mezi Dobrem a Zlem, že pokud to bude lidstvo přehánět, rozlomí se nějaké pečeti nebo co a Jezdci apokalypsy nakopou lidem prdel. A tak se i stalo.
Aha, error, ono se nic nerozlomilo. Válka byl podveden a teď za to ještě bude pykat? Myslím, že ne, Time....
To je zápletka 3.person mlátičky Darksiders. Sice nesnášim porovnávání hry podle jiné (v Playstation magacínu bylo dlouholetým zvykem srovnávat všechny hry s GTA), ale podobnodst Války a boha války Kratose nemůže být čistě náhodná. Nejlépe se to asi pozná podle hekání....fakt to dělají stejně!
Takže Válku zhaftnou a pošlou před šéfíka, tam se dohodne, že se tomu musí přijít na kloub a že se teda půjde.
Hned na začátku dostanete do výbavy standardního hlídacího ducha, který nejen dohlíží, abyste plnili zadané úkoly, ale slouží vám i jako základní napověda. Kromě toho máte samozřejmě svůj mečík, který by neuzvedl snad ani Conan. A umíte to s ním fakt sqěle. Obvzlášť dorážecí manévry máte velmi pěkně nacvičené. No a taky máte jedno kouzlo, aby vás z toho věčného sekání nebolela tolik ruka.
První, koho na své cestě potkáte, je hokynář. Má rád různé věcičky a hlavně dušičky (jeho úvodní hláška o "young ones" je opravdu krásně zvrhlá), za které vám prodá nějaký ten vylepšující matroš.
Duše jsou v této mytologii všeobecně uznávané polatidlo. Dělí se na finanční, kouzelné a zdravotní a většinou padají z mrtvol (jaký šok...). Co se týká hokynářského sortimentu, tak je to možná zábavné a graficky vyvedené, ale nějaký zvláštní efekt jsem u všech těch kamenů nezaznamenal. U bouchaček, kouzel a komb je to ale jiné. Nová komba jsou na můj vkus poněkud složitá, ale mlátit celou dobu do dvou tlačítek je taky docela nuda. Navíc mají všechna několik úrovní, což se týká samozřejmě i kouzel.
Cestou potkáváte různé lid...bytosti, dostáváte další matroš a pokud si dáte práci, tak toho lze také hodně najít ve všudypřítomných bonusových truhlách (narozdíl od Krata se s nimi nemusíte otravně páčit, ale prostě je vylomíte).
Cestou potkáváte různé nepřátele. Jak už to v hrách bohužel chodí, tak se jejich počet časem nerozšiřuje, jen se mění jejich barva a zvyšuje obtížnost. I tak je to celkem slušná partička a budete se mít co otáčet a to vůbec nemluvím o palcích...
Poslední, co cestou potkáváte, jsou hádanky. Většina z nich vede k postupu ve hře, některé k truhlám. Přestože jsem v tomto oboru zcela netrpělivý házeč ovladačem, zde mi v krizi stačilo odejít uvařit čaj a jelo se dál, močálem temným kolem bílých skal. Co mě štvalo daleko víc byla mapa. V každém levelu sice nějakou najdete, ale vyznat se v ní je spíše pro zkušené rpg pařany než pro konzolové valiče. Výsledek je, že jsem půlku času nevěděl, kam mám jít a druhou půlku běhal po vlastních stopách. Napomohlo tomu samozřejmě i to, že hra není jako obvykle lokalizová ani trošičku. Je to škoda, protože příběh, i když možná jednoduchý, je zajímavý a Válka je správný maník s hutnými hláškami.
Co říci závěrem? Mám rád hry, které mají skutečnou EASY obtížnost, ktetá se dá projít bez většího rozčilování jaksi oddechově. (Ne jako třeba Killzone 2 nebo Resistance 2, kde vás na easy zabijou už v prvním levelu.) Darksiders takovou mají. A pokud máte rádi "chodičky-mlátičky", masivní komba a peklo, pak nelze než hru doporučit.